Můj příběh operace v dětství

Když jsem od kamarádky slyšela kolik dětí prošlo jen za prázdniny operací na oddělení ORL, takže mandle nebo plastiky uší, rozhodla jsem s vámi sdílet svůj příběh z dětství. 

V sedmi letech jsem byla na plastické operaci uší. Byly dost odstáté, a kdybych byla kluk, tak by to prý bylo jedno, ale k holčičce se to nehodilo. Užila jsem si dost posměchu ze strany ostatních dětí, to né že ne. Kdybychom tenkrát s rodiči věděli co mi operace přinese do života, třeba by bylo rozhodnutí jiné. 

Zákrok, který je ve společnosti velmi běžný, byl pro můj život zásadní. Tehdy to pro mě znamenalo být v nemocnici týden sama, jen s občasnými návštěvami rodičů. Pocit bezmoci, kdy jsem se z narkózy probudila s přivázanýma rukama k posteli se do mého systému hluboce vpil. Když jsem se je pokusila rozvázat hned přiběhla sestra a přivázala mi je znovu, prý abych se neškrábala. Pláč osamělého děťátka s rozštěpem, co leželo na stejném pokoji, mě drásal a tak jsem jen odpojeně zírala do stropu. Když použiju slovník traumatu, byla jsem disociovaná a zamrzlá.

Následně mě přesunuli ke starším dětem. Dodnes si živě některé z nich pamatuju i to s čím se potýkaly. Moje reakce na prostředí a odloučení od rodiny byla neschopnost jíst a nátlak sester tomu nepomohl.

Byl čas před Vánoci a mě se jedno ouško zanítilo. Zpráva sestry, že budu muset zůstat přes Vánoce, aby mě doléčili, mě naprosto zahltila. Bezútěšně jsem dlouho plakala. I když mě máma na reverz vzala domů pocit děsu ve mě zůstal. Zdravotníci udělali co mohli, operace se zdařila, tkáň srostla. Ale jizvy na těle a duši zůstaly.

Dalo by se říct, že už je to dávno, ale moje tělo nezapomnělo. Stále narážím na další a další vrstvy během let v terapiích. Pocit opuštění, zrady, nepřijetí toho jaká jsem... Občas mě samotnou překvapí, kam všude do života se mi zážitek propsal. Z místa, kde stojím dnes, bych si pro své mladší já přála možnost integrace celého prožitku na kraniálce hned po zákroku. Urychlilo by to hojení a nemusela bych v sobě nosit zamrzlá a bolavá místa tak dlouho.

Na základě vlastních zkušeností si přeji pro každé dítě, které je operaci vystaveno, aby mělo brzy po zákroku (a i před ním jako přípravu) bezpečný terapeutický prostor na integraci.

Pro rodiče si přeji otevřenost a zvídavost k objevování různých cest ke zdraví svému a svého dítěte.

Holistické trauma informované terapeutické přístupy, jako je biodynamická kraniosakrální terapie, mohou doplnit západní medicínu a ošetřit tak místa v péči o pacienty kde kapacita, čas nebo dovednosti zdravotníků nestačí. Ani dítě, ani rodič v tom nemusí být sami.

P.S. Nezapomeňte dětem s odstátými oušky říkat jak jsou krásné. Třeba tím pomůžete, aby měly své tělo rády i jeho nedokonalostmi, a né, aby na něm hledaly jen to nepovedené.